Fuerteventura - Štěstí ve větru

Fuerteventura
Alena

Vážení čtenáři,chci vám sdělit, že rozhodnutím navštívit Kanárské ostrovy se mi život posunul do neobyčejných zážitků a štěstí. Dnes, kdy sepisuji tyto řádky, mám již většinu života odžitého, ale s poznáním úžasných míst, dobrodružství, lidí a situací, na které se nezapomene. Ostrovy jsem s manželem navštívila celkem 18x. Několik dovolených se členy rodiny i s příbuznými a nezapomenutelné okamžiky s vnoučaty. Přála bych každému, aby se alespoň 1x vypravil na některý z ostrovů. Je to skutečně neopakovatelný zážitek s nutkáním se sem opětovně vracet. Není jednoduché vybrat to nejzajímavější, ale pokusím se o to v několika kapitolách.FuerteventuraPrvní dovolená v lednu 1997. V Praze leží sníh. Již v letadle uvolněná atmosféra, v té době ještě kuřácký let. Komfortní servis, promítání filmu a kvalitní nápoje umocnily zážitek z letu. Skvělá viditelnost a možnost filmování vnitrozemí Evropy až po Gibraltar. Přistání na Lanzarote. Na Fue v té době bylo letiště v rekonstrukci a nepřijímalo velká letadla. Autobusem přeprava do přístavu Playa Blanca. Cestou k vidění vnitrozemí ostrova, velké kruhové vinice a příjemné pocity v přístavu. Vůně slaného Atlantiku s příměsí květin v truhlících v každém modře natřeném okně. Šustící palmy a nádherný řev racků.Přeprava trajektem po celkem klidném oceánu trvá cca 40 minut. Pijeme skvělou kávu. Hraje španělská hudba.CorralejoLetovisko v severní části ostrova. Část pobřeží tvoří přírodní rezervace s písečnými dunami. Jsou zde i dobré podmínky pro surfaře.Costa CalmaNejzelenější část ostrova. Většina vegetace je vytvořena uměle a v současnosti jsou již palmy vzrostlé a spolu s borovicemi tvoří krásný voňavý lesopark, vhodný k podvečerní procházce. Hotely jsou umístěny přímo u nádherné široké písčité pláže s pozvolným vstupem do oceánu. Pobyt u pláže se dá zpestřit krmením malých zvířátek, podobným veverkám. Jsou to „čipmankové“. Budou vděčni za buráky ve slupce.Tato oblast má i nákupní centra, ale večerní život je spíše poklidný, hosté většinou využívají programy svých hotelů.Lákalo nás vydat se do neznáma a jeden den místo na pláž, vybaveni batohem s pitnou vodou a svačinou, vyrážíme směrem na západní pobřeží.Je to návětrná strana ostrova, který je v těchto místech široký asi 5 km. Je zde přísný zákaz koupání kvůli ohromným vlnám a proudům, které zatahují do oceánu. Jdeme po písčité a trochu kamenité polopoušti a orientujeme se větrnými elektrárnami po levé straně. Je nezvyklé ticho, občas nějaký ptáček zacvrliká. Těžko se to popisuje, ale něco tak zvláštního jsme zatím nepoznali. Kam oko dohlédne, jen pustina bez lidí. Asi po hodině jsme konečně na obzoru uviděli modrou hladinu Atlantického oceánu. Již z dálky byl slyšet ohromující hukot vln. Naskytla se nám fascinující podívaná, nejprve z útesů a později přímo ze břehu. Vzduch byl cítit solí z vodního oparu nad burácejícím příbojem. Nemohli jsme se odtrhnout od této úchvatné podívané. Opodál byla malá písečná pláž. Zula jsem si tenisky a chtěla si namočit nohy. Manžel mě filmoval. Koukala jsem do kamery a pak jsem se trochu ohlédla. Hnala se na mě vysoká vlna. Rozběhla jsem se nahoru po pláži, ale mokrý písek se mi bořil pod nohama. Vlna mě spláchla, až jsem sebou flákla. Už navždy budu mít před mořským příbojem respekt.Další den je obloha modrá a vypadá to na pěkný slunečný den. Po snídani jsme šli na autobus s cílem návštěvy jihu ostrova - městečka Morro Jable. Chceme toho poznat co nejvíce. Silnice se klikatí okolo pobřeží. Míjíme malá letoviska s hotely, zeleně poskrovnu a k pláži se chodí z kopce. Jedna část je překrásná. Veliké písečné duny a téměř bělostná písečná pláž. To se nám moc líbí. Projeli jsme městečkem Jandia na konečnou do Morro Jable. Bílé domky a uličky jsou vystavěné do poměrně strmého lávového kopce. Sešli jsme dolů k moři. Pobřeží je lemováno několika restauracemi. Z moře se tyčí černá skaliska. Opodál za skálou je přístav, do kterého právě vplouvá veliká loď. Sedli jsme si v pobřežní restauraci a objednali si něco typicky kanárského. Přinesli nám nápoj Cuba libre. Pozorovali jsme moře, které je dost rozvlněné. Slunce svítí a jsem celá nedočkavá, až se budeme koupat. Nedaleko začínala písečná pláž. Je však červená vlajka, což znamená zákaz koupání. Šla jsem do vody jen po kolena. Vlny cákaly a měly sílu. Bála jsem se dál. Leželi jsme na slunci a medili si. Po poledni jsme se rozhodli vrátit zpět k nám na pláž. Šli jsme na zastávku do nedaleké Jandie. Autobus směrem do Costa Calmy během jízdy odbočil na silnici, která vedla k pláži a hotelu Los Gorriones. Byli jsme mile překvapeni a vystoupili přímo u hotelu, který leží u pláže Sotavento, jenž je 22 km dlouhá a místy až půl kilometru široká. Byl opět odliv a pláž byla neskutečně široká. Část byla ještě mělce zalitá vodou od přílivu. Přebrouzdali jsme se na písek a rozbalili ležení. Zde je oceán klidný, svítí slunce a je tu překrásně. Nadšeně se koupeme. Voda u pobřeží je zelenavá a v dálce tmavě modrá. Je poměrně mělko. Ležíme u pobřeží, ale fouká vítr. Přesunuli jsme se do závětří. Lidi si zde vytvořili z kamenů ochranné půlkruhové valy nebo navršili písek do takových lavorů. Do jednoho lavoru jsme si lehli. Bylo blahodárné teplo a příjemné koupání. Tento ostrov vskutku nabízí úžasné písečné pláže a jsou zde vynikající podmínky pro windsurfing.Pro lepší poznání ostrova jsme při další návštěvě bydleli v oblasti Jandia v období duben-květen. Pár dní jsme si skutečně užili toho pověstného ostrovního povětří. Na pláži jsme museli být chráněni malým stanem, jinak jsme byli neustále zasypáváni jemným pískem. Další dny naprosté bezvětří.Náhlá nemoc, hledejte doktora!Po 3 dnech pobytu jsem dostala náhle horečku a silný kašel. Určitě na tom má podíl klimatizace z letadla, vítr a večer studené drinky. Cítila jsem, že bez lékařské péče to sama nezvládnu. Našli jsme ordinaci doktora. Nejdřív se sestrou vyplnit formulář – kartu pro doktora, mluvíme anglicky. Mám teplotu, tlak dobrý, tep 103 a bronchitidu. Příjemný španělský doktor mi nabídl léčbu tabletami na 10 dní bez slunce, moře, pití drinků a stále ležet, nebo 3x injekci antibiotik a na noc léky na zklidnění kašle. Souhlasím s expres léčbou a docházením na injekce. Manžel hned líčil jak má tlak 200. Sestra nevěřila, ale doktor ho přeměřil a měl ho tam. Tlak 200 na 80. Doktor z toho nervózní. Řekla jsem, že si ráno zapomněl vzít tabletku. Dostala jsem pigáro do boku. Účet 140 euro placen kartou. Jsem pojištěna, nebude s tím žádný problém. Po dalších dvou návštěvách s injekcí a účty jsem naprosto vyléčena. Je nám skoro líto, že už si tak hezky nepokecáme směsicí španělštiny a angličtiny s tímto milým doktorem.Morro JableNejjižnější obydlená část ostrova s přístavem. Část pláže je snímána internetovou kamerou. Pomocí SMS dáváme domů zprávu dětem a přátelům, že se zde právě pohybujeme. Do písku jsem napsala AHOJ. Dcera nás vyzvala, ať děláme nějaké tajtrlíky, ať mají na co koukat. Nakreslila jsem ještě prase a sluníčko. Jsme zahlceni SMS, že nás skutečně vidí a „závidí“. Jsme dojati. Je to zde takový rajský kout na zeměkouli.To nejlepší na konec - CofeteBýt v této části ostrova a nevypravit se na výlet na pláž Cofete, to bych si nikdy neodpustila. Máme půjčené vozidlo jeep Wrangler zelené barvy. Vzadu naložené baťůžky a vyrážíme po pobřeží směrem na Morro Jable a dál za přístav, kde se asfaltová silnice změnila ve zpevněnou prašnou cestu. Zde již není žádná civilizace. Otevírá se pohled na Atlantik vlevo a tyčící se hornaté kopce vpravo. Nebe je nádherně modré a panuje dobrá nálada v očekávání malého dobrodružství. Malá zastávka u 3 opuštěných domů. Na rozcestí odbočujeme vpravo.Chvíli si dáváme pauzu na foto a film. Ze serpentin z kopce sjíždí mix s betonem. Nebylo by radno se s ním potkat na úzké prašné cestě. Když se zdá cesta volná, vyrážíme do kopce – směr západní pobřeží. Dosáhli jsme horizontu a parkujeme. Pod námi se rozprostírá úžasná scenérie západního pobřeží. Široká písečná pláž, na kterou se neustále valí zpěněné vlny oceánu.Pobřeží se zvedá v horský masív. Úžasná pastva pro oči i duši. Opatrně sjíždíme k pobřeží. Manžel jízdu skvěle zvládá a vhodně řadí různé převody a přepíná diferenciály či co. Upoutala ho šipka vedoucí k restauraci Cofete. Parkujeme u restaurace. Jsme zde zatím jediní hosté. Objednáváme si kávu. Manžel mě šokoval, když řekl, že chce rum. Musel se odměnit za dobrou jízdu. Pokračujeme cestou k vile Winter. Dnes je to opuštěný objekt, ale má svoji tajemstvím opředenou minulost svázanou s válečným obdobím. Sklepení vily bylo údajně propojeno s ponorkovou základnou a po válce tudy prchali váleční zločinci do Argentiny. Pořizuji dokumentaci a již sjíždíme na vytouženou pláž Cofete. Úžasně široká část pobřeží z bílého písku táhnoucí se mnoho kilometrů směrem k severu. Pobřežní hory jsou v mlžném oparu a působí neproniknutelně a majestátně. Těžko se popisují dojmy. Jsme plni úžasu a každý z nás si tuto scenárii vrývá do paměti. Je to jedinečné místo na planetě Zemi. Vytváříme si malé zázemí na barevném přehozu. Náš malý piknik na pláži zahajujeme snědením svačiny a požitím nápojů. Jdeme si zkusit ten mocný příliv vln. Je zde přísný zákaz koupání. Kdo by si troufl pár metrů od břehu, nemá šanci se dostat zpět. Necháváme si nohy omývat zpěněnou vodou a hledíme na nedozírný modrý obzor, který splývá se sytě modrou oblohou. Vzduch je nasycen mořským ozónem a solí, až z té nádhery u srdce bolí. Je to opět jeden ze silných zážitků, které člověka nabíjí energií pro další život. Dobyti energií a pokocháni, balíme své baťůžky. K jeepu se vydáváme bosi v touze se ještě nohama dotýkat jemného písku. Písek se proměnil ve žhavou plotnu. Okamžitě nazouváme tenisky. Při zpáteční cestě míjíme kozy, které se vrhají z cesty po strmých srázech. Druhá část naší průzkumné výpravy končí pro změnu na pobřeží východním v oblasti Risco del Paso na pláži Sotavento. Při přílivu se zde tvoří laguny zalité vodou a písečné pásy s ostrůvky. Nyní je bohužel odliv. Pláž je suchá a široká až půl kilometru. Parkujeme nedaleko windsurfingového centra René Egli II. a míříme ku břehu. Voda je na tomto pobřeží tyrkysové barvy a na vlnách u břehu bílá pěna. Dál od břehu je voda sytě modrá. Krásná hra barev. Přišel čas na odpolední svačinu. Pak již nic nebrání tomu, vrhnout se do přívětivého Atlantiku. Voda jako zázrakem příjemně teplá, vlny oblé a houpavé. Pohled do vnitrozemí nádherný. Písečné kopce porostlé trsy křovinaté vegetace a modré nebe. Chceme si chvilku odpočinou a přesouváme se z pobřeží do přilehlých písečných dun chráněných před větrem vyššími keři. Slunce hřeje a svět je boží. Je až neuvěřitelné, že na tak malém kousku tohoto ostrova se dá vidět tolik přírodních krás. Přiskákal se na nás dokonce podívat divoký králík. Ještě jedno polaskání ve vlnách. Zbytek dovolené trávíme na úžasné pláži a ve skrytu duše víme, že tu nejsme naposledy. Nemá to chybu. Tento ostrov je též fotogenický skvost, všem pro radost.Za dva roky mi nevyšla dovolená v Čechách u příbuzných, tak jsem sbalila vnoučata a jasná volba – Fuerteventura. Opět úžasné zážitky v oblasti Costa Calma.Je asi polovina července 2009. Jedno dopoledne volím program - vesničku na západním pobřeží La Pared. Již na snídani jdeme s baťohem. U shopping centra je stanoviště taxi. Jedeme do centra La Paredu. Na moře není skoro vidět, ale je ho slyšet. Jdeme napříč pouští směrem na západ. Již se zjevují skaliska a hukot oceánu sílí. Narážíme na pěšinu z bílého písku, která nás dovedla do zelené oázy. Vyrůstá zde barevný mech a různé vyšší rostliny a keře. To jsem tu vůbec nečekala. Cítím příchuť dobrodružství, že jsem s dětmi na neznámém místě. Když jsme vyšli ze zajetí zeleně, následuje zvlněný terén, mírně kamenitý a svažující se k oceánu. Došli jsme až na pískovcový břeh. Jsou tu ploché kameny s jezírky a pohled na příboj je fascinující. Jde vlna za vlnou a tříští se o pobřeží. Petra sbírá úlomky škeblí a skáče z kamene na kamen. Písek je zde černý. Vdechujeme ozón s příchutí soli. Já se ohromně kochám. Adam si filmuje a fotí na mobil. Petra prožívá dětskou radost ze svých nálezů. Usedám na placatý vyšší kámen a píšu SMS rodinám. Jsem ostražitá, protože se zde před 2 dny utopil otec malé dívky. Mluvím o tom s dětmi a Péťu později ženu dál od břehu. Vím, že může přijít náhlá vlna a pak není pomoci. Přichází odpovědi na mobilu. Je docela umění si tu zapálit cigaretu. Zpáteční cestu od pobřeží vidíme směrem k hotelu. Očividně je bez klientů, ale na terase je chlápek. Ptám se na objednání drinků. Nelze, hotel je od května do září uzavřen. Není tu sezóna. Evropan to nechápe, zde to žije od října do dubna. Prosím objednání taxi do Costa Calmy. Zavolal z mobilu a nic za to nechtěl. Za 10 min. přijel taxi. I taková služba člověka potěší.Úžasný výlet s dětmiV 9,30 odcházíme po pláži a máme namířeno na jih na pláž Sotavento. Téměř žádní lidé, pláž vyčištěná a udržovaná. Jdeme po okraji pláže a moře nám nohy omývá. Opět vzpomínka na písničku „Děti z Pyrea. Nedovedu odhadnout jak daleko půjdeme. Myslím si, že za kamenným útesem již bude ta nádherná plát. Těch útesů bylo několik. Asi po hodině chůze děláme přestávku. Děti se koupu a já píšu SMS. Pokračujeme již mezi kamennými útesy a jdeme vodou přes kameny. Raději si beru pantofle. Děti to zvládají bosi. Již se dá odhadnout vzdálenost. Bude to asi 6 km. Následují malé pláže oddělené útesy. V kamenech běhají malá zvířátka podobná veverkám. Jsou zvyklé na turisty a přiběhnou až k ruce. Opodál je lidé krmí celými buráky. Popadnou oříšek a odběhnou si ho rozlousknout a papají jadérka. Jsou vděční i za sušenky. Děti mají radost. Snad se fotky povedly. Všichni prožíváme nadšení a já mám pocit, že jsem tu omládla, přestože mi děti říkají babi. Nadešel rozhodující moment. Obtížný úsek lávové skály. Vodou už to nejde, hladina se zvedá. Nehodlám to vzdát a sbírám síly a zdolávám skaliska. Baťoh převzal Adam. Mě stačí hlídat kameru a foťák, abych s tím někde neflákla. Nutně potřebuji pauzu. Házím věci na pláž a jdeme se koupat. Překvapuje mě, že nejsou žádné vlny, přestože začíná příliv. Atlantik na Fuerteventuře stále něčím překvapuje. Hladina je jako rybník. Jen pro zajímavost uvádím, že jsme šli oblastí FKK. To je nuda pláž. Děti to nijak neregistrovaly, stále se plácaly ve vodě. Řekla jsem, že pokud tu chtějí zůstat, musí si sundat plavky. Okamžitě je to nakoplo a zrychlily krok. Po 2 hodinách jsme se přiblížili k pláži Sotavento. Je zde windsurfingový klub René Ryli I. Právě tento týden se tu konají světové závody. Na pláži jsou tribuny pro diváky a porotu. Je poledne. Na moři jen asi trénují, nic se oficiálně neděje. Chvíli očumujeme a pak se vydáváme po vyschlé ploše půl kilometru široké k hotelu Gorriones. Tato část je snímána webovou kamerou. Mám dobrý pocit, že na to nekoukám přes kameru, ale jsem tu účastníkem. Už jsme skoro tu šílenou plochu přešli. Je tu vlhký písek a občas kluzká vodní tráva, jak se střídá odliv a příliv. V dálce vidím, že se plocha začíná lesknout. Úplně mi zatrne, jestli snad sem nedoléhá příliv. O tom sním při každé návštěvě Fuerteventury. Již jsme zde byli 2x, ale vždy jenom odliv. Asi jsem si to vymodlila a opravdu se sem valí voda. Stále jsme v místě na suchu. Odhodím baťoh a jdu směrem k zaplavené části. Děti už se cachtají a honí hejna malých rybiček. Fotím a filmuji. Vzpomenu na baťoh. Už málem plave. Během pár minut už máme vodu do půl lýtek. Hodně teplá od rozehřátého písku. Jdeme na písečné molo, přes které se přelévá voda. Na tento okamžik zde však čeká mnoho sportovců s vybavením na skitting. Asi se jim tu motáme ve šňůrách. Rychle jdeme za tuto vyhrazenou zónu. K hotelu nás dělí veliké mořské jezero. Beru si baťoh, aby děti mohly dovádět. Děti s sebou flákají do hodně teplé vody. Je to naplnění mého přání. Jedinečné místo na světě. Na to se nedá nikdy zapomenout. Po přebrouzdání laguny se musíme dát do normálu. Děti svlékly mokré plavky, utřely se ručníky a Péťa na ostro jen v šatech. S nohama od písku se plazíme do kopce k hotelu Gorriones. V recepci objednávám taxi. Než jsem dokouřila cigaretu přijel velký dodávkový taxi. Cena 4,95 e až k hotelu.Po návratu zpět do Čech jsem byla jako omámená a toužila jsem tam opět být. Žádná touha se nedá dlouho přemáhat. Je únor 2010 a už opět čekáme na odbavení na Ruzyni k letu na Fuerteventuru. Stejný hotel jako já s vnoučaty v loňském červenci. Naše dušičky se tetelí touhou přeletět západní Evropu, kus Atlantiku a opět se brouzdat bílým pískem po nedozírných plážích.Dnešní den bude opět patřit k těm, na které se v životě nedá zapomenout. Ráno jsme přichvátli na snídani na 8 hod. Já už byla celá natěšená a nemohla jsem moc jíst. Šli jsme do recepce požádat o rozměnění 50 euro. Máme jen pár drobných. Jdeme na stanoviště taxi a odjíždíme k hotelu Gorriones za 6 euro. Po příchodu k pláži jsem zklamaná, očekávala jsem, že již bude příliv. Je 8,45 hod. Jdeme přes vyschlou lagunu k centru René Egli I. Vlajky nehybně visí na stožárech. Vůbec není vítr. To je neuvěřitelné. Píšu Kájovi SMS a chvíli se zde procházíme. Může nás tu vidět přes webovou kameru. http://www.rene-egli.com/ Odezva žádná, tak si u lehátek svlékáme svršky a v plavkách jdeme po pláži směrem na jih. Přišli jsme k místu, kterým se začíná přelévat voda z oceánu do laguny. Tetelím se štěstím, že skutečně nastává příliv. Musíme to obejít a najít mělký brod. Za chvíli již nebude možnost návratu. Před námi se rozprostírá nekonečně široká plocha a hodně, skutečně hodně daleko cíl naší cesty. Stále jdeme příbojem. Písek je měkký a zanecháváme za sebou stopy, které však další vlna smyje. Asi po hodině chůze po břehu volíme zkratku přes lagunu. Pohybuje se tu podezřele mnoho nudistů. Voda je zatím mělká a dno je pevné. V jedné části už je hlouběji a jsou zde prohlubně. Musíme jít pozorně a pomalu. Jsme natolik odříznuti od civilizace, že by nebylo pomoci při nějaké nehodě. V dálce se začala blýskat světla, tím myslím odrazy slunce od zaparkovaných aut. Je to však téměř na obzoru, kam se dá dohlédnout. Vlevo oceán, vpravo pustina a vyprahlé kopce. Nebe modré, slunce pálí. Došla nám voda. Ticho přerývané vzdáleným oceánem, či z dálky doléhající občasný zpěv ptáčka. V laguně jsou nějací ptáci. Pravděpodobně volavky. Raději na ně nevoláme. Hotel Gorriones se již od nás tak vzdálil, že splývá s pobřežím a cíl cesty se téměř nepřibližuje. Cítím bušit své srdce a prožívám uvolnění adrenalinu v krvi. Po zdolání laguny dáváme pauzu. Manžel zírá a mlčí. Opatrně se ho ptám, jestli se kochá, nebo by již raději viděl náš hotel. Naštěstí se kochal. Dělám fotky a krátké střihy kamerou. Nic z toho však nenahradí tu úžasnou atmosféru a osobní prožitky z těchto míst. Ze všech Kanárských ostrovů je toto místo natolik ojedinělé svou rozlohou a krásou pláže. Jdeme již přes 2 hodiny. Je vidět jen úzký pruh Atlantiku, protože jdeme dnem nezaplavené laguny. Dnešní výše přílivu je 1,40. V jiných dnech dosahuje výše až 2,20 m a vše je pod vodou. Po pravé straně se přibližujeme ke skalám. V písku jsou takové dlouhé pláty, jako by kamenné, ale nejsou tvrdé. Cíl stále hodně vzdálen. Po další chůzi se za skalou objevila střecha centra René Egli II. S úlevou jsme vydechli. Vidina hospody nás pohání vpřed. Již se cítíme dehydrováni. Konečně zde u windsurfingového střediska. Dnes je bezvětří, tak není vidět moc nadšenců s padáky. Oblékáme se a usedáme ve svérázné hospodě. Žádná podlaha, jen písek a židle pod střechou z palmového listí. Dáváme si kávu a postupně 2 piva. Je to úleva. Bolí nás nohy. Cestu zpět bychom již nezvládli. Při placení 13 euro žádáme číšníka o zavolání taxi do Costa Calmy. Řekl si o 2 eura za telefon. Z parkoviště děláme ještě fotky a film. Za chvíli přijel taxi Mercedes a řídí ho žena. Za 10 e jsme za chvíli v hotelu.Odlétáme ve 20:20 hod. Míříme směrem na Portugalsko. Vidět je jen Atlantik. Dostáváme uvítací šampus. Stále si čtu. Okolo 22 hod. se podává jídlo. Snědli jsme to s chutí. Nad Evropou jasno. Užila jsem si pohledu z okénka zejména u Ženevského jezera. Bude úplněk a krajina je osvětlená. Jsou vidět Švýcarské alpy. Letět ve dne, byly by nádherné fotky. Prahu máme také jako na dlani, ale nedokážu se orientovat, kudy letíme. Přistání hladké v 01:40. Čekání na bagáž je na Ruzyni skutečně zdlouhavé. Spát jsem šla v 05 hod. naprosto šťastná z nádherné dovolené, která nás obohatila o zážitky a dá sílu na příští období. Nejméně do 5. června, kdy máme plánovaný odlet na Gran Canarii.